A tak... stojím a nečekám

Není toho moc, v čem bych dokázala vyniknout. Ale umím čekat. Netuším, k čemu je mi tato schopnost dobrá, není-li spíše na škodu. Jsem však opravdu docela dobrá čekatelka. Na cokoli. Na kohokoli. 

Na eskalátorech pozoruji ramena mužů přede mnou. Zátylky. Paže. Tašky. V tramvaji odpočítávám zastávky. Jednu po druhé. Pozoruji pohybující se město, střídající se obchůdky, auta zaparkovaná podél silnice, chodce v kabátech, chodce v bundách a chodce se psy. Ve frontách u pokladny si prohlížím potraviny jedoucí na pásu. Hbité ruce prodavačů v honbě za čárovými kódy. Vláčné ruce zákazníků s prsty v peněženkách. 

Pan C říká, že stojím na místě, protože jsem spokojená a nemám potřebu hledat a objevovat nic dalšího. 

Pan C hledá a objevuje. Nestojí. Hystericky osciluje mezi všemi možnými druhy situací, emocí, věcí a žen.

Pravděpodobně není spokojený.