A tak... nemám prince

Trpělivost prý růže přináší. Hm, říkejte mi Šípková Růženka. 

Když jsem ve čtyřicetistupňovém vedru cupitala v cizím městě neznámými, nepříliš vlídně vyhlížejícími uličkami s mopem, kabelkou a apartním kýblem v jedné ruce a s igelitkou, pet lahví a sakem pana C ve druhé ruce, cítila jsem se trochu nepatřičně, ale byla jsem až hystericky šťastná. Po pravdě řečeno, kdybych se tak necítila, nikam bych ani necupitala. A už vůbec ne s panem C.

Když jsem se při sprchování v cizí rzí prolezlé vaně všemi možnými i nemožnými způsoby snažila zabránit kontaktu svého těla s plesnivým gumovým závěsem, cítila jsem se o něco více nepatřičně, ale stále jsem v sobě ještě dokázala najít střípky blaženosti.

Když jsem se pokoušela lžící ukrojit kousek tuhého masa, které přede mnou přistálo na papírovém talířku a chvíli před tím, než se mu podařilo přistát, se dusilo na umaštěné pánvičce spolu s mikrotenovým sáčkem, ve kterém už dobrých pár dnů leželo v lednici, usmívala jsem se, cítila se docela dost nepatřičně (asi podobně jako to nebohé maso), ale s připitomělým výrazem jsem pana C stále připitoměle chválila. 

Když jsem seděla potmě v cizí kuchyni na studené podlaze v cizím triku a přemýšlela nad tím, jestli se ležením v cizí posteli můj pocit štěstí znovu vrátí nebo jestli si budu připadat ještě více nepatřičně, začala se má skepse prohlubovat.

A pak, zatímco si ráno lámal do hrnku s meltou suchary a potom je hladově lovil lžící, se na mě bezelstně podíval.

"Jsem dobrý kuchař?"

"Ano."

"Jak dobrý? Na stupnici od jedné do deseti, kde deset je nejlepší."

"11."

"To neplatí."

"11."

"A tam? V posteli?"

"3 000 000."

Jsem Šípková Růženka.

Ale pan C asi nebude princ.