První celý pracovní týden v novém roce je za mnou. Jsem otrávená, unavená, prázdná. A neměla bych být.
Některé věci není radno vyslovit nahlas. Některé věci není radno vyslovit ani potichu. Na některé věci není radno ani pomyslet. Někdy se vše zdá být v pořádku, žádné velké potíže, běžný provoz, rutina a rituály, které podporují ještě rychlejší plynutí času. A pak... zničehonic... narazíte na myšlenku, která si jen tak nevinně poletuje kdesi uvnitř hlavy, tu a tam narazí do stěny a letí dál.
Byla to hloupá myšlenka, přiznávám.
Uplynuly dva dny od chvíle, kdy tato myšlenka začala poprvé létat, a vše se změnilo. Měla bych mít radost, protože se pravděpodobně jedná o změnu v dobrém slova smyslu, ale to by se nesměla týkat mě.
Změny ráda nemám. Nerada si zvykám na nové podmínky, vždycky se radši zaseknu ve stavu, který (ač mnohdy velmi daleko ideálu) pro mne zavání jistotou.
S novým rokem přichází velká změna a mně nezbývá nic než uznat její existenci.

