Už několik dní jsem toužila vrátit se do svého prázdného bytu, číst knihu, pít horkou čokoládu, sem tam se podívat z okna a představovat si, jak je venku asi právě zima.
Jsem ve svém prázdném bytě, celý den se přemlouvám, že začnu konečně číst knihu, nemám chuť na horkou čokoládu a vím přesně, jak je venku právě zima. A připadám si tak trochu sama. Ironii mám ráda do té chvíle, dokud se nezačne otírat o můj život. Potíž je v tom, že ironie má ráda mě a zvláště pak můj život - a samozřejmě se k němu tuze ráda tulí.
Milá mladičká pokladní v potravinách mi slovensky popřála štěstí v novém roce a jala se markovat další položku z nákupu dámy stojící v řadě za mnou. Štěstí je však podle mě nesmírně abstraktní pojem. Abstraktní, relativní, vágní a přímo napěchovaný ironií. Proto se raději ve všech možných blahopřáních tomuto výrazu vyhýbám. Přeji zdraví. Zdraví je sázka na jistotu. Ale není radno se v tom dále příliš pídit, protože i ve zdraví by se nejspíše nějaká ta ironie nalézt dala.
Přání obecně jsou tak trochu nebezpečnou záležitostí. Občas si něco moc přeji. A ono se to občas třeba i splní. Jenže s výsledkem v konečném důsledku nejsem téměř nikdy spokojená.
Asi si přečtu tu knihu.
A popřeji někomu hodně zdraví.
