A tak... hořím

Ano, je teplo. Je horko. Je takové vedro, že se už dva týdny po sobě probouzím uprostřed noci a pokaždé přistihnu své vlasy přisáté ve vášnivém polibku ke svému krku. Alespoň někdo si dovede naplno užít horečku srpnových nocí. Každé ráno, což je v mém pojetí spíše noc, potkávám stále téhož muže s obrovským břichem, kterak pouze v trenýrkách miniaturní velikosti venčí svého psa. Pravděpodobně chce kompenzovat disproporce postavy. A vždycky, když se někam neuváženě posadím, uvědomím si, že mé pozadí získalo v posledních dnech jakousi zvláštní nadpřirozenou schopnost - přilepit se k téměř jakémukoli povrchu.

Titulky v novinách a na zpravodajských serverech oznámily, že pro tento rok už jsou vyprodány mobilní klimatizace. Větráky ještě v některých skladech odolaly náporu. 

Objednala jsem si ventilátor.

Romantické svazky v bytě už dále trpět nehodlám.

A tak... se usmívám

Některé myšlenky bývají natolik dotěrné, že začnu i mouchu považovat za celkem odtažitého tvora. A může se dokonce přihodit, že ve snaze odehnat je ze své hlavy podstoupím situace, kterým bych se za běžných okolností vyhýbala velkým obloukem.

Vyzkoušela jsem kdeco.

Někde jsem si přečetla, že budu-li se od rána usmívat, ač k tomu nebudu mít ani jeden nepatrný důvod, mé rozpoložení se rázem změní k nepoznání. Naivně jsem předpokládala, že se změní k lepšímu. To však autor jaksi pozapomněl dodat. Po několika hodinách usilovného pokoušení se o úsměv jsem došla k závěru, že působím spíše dobře (psychicky) rozladěná než naladěná. Určitý kladný aspekt jsem však přece jen zaznamenala. Některé osoby v mém okolí onen nevídaný trvalý úsměv vystrašil natolik, že se raději nepouštěli do žádných hlubokých konverzací. Ba co více - ani těch mělkých.

Rozhodla jsem se, že nežádoucí myšlenky zkusím zapudit nějakou rutinní, otravnou, nezáživnou činností. Mechanickou. Umyla jsem nádobí. Upekla jsem meruňkový koláč. Vytřela jsem předsíň. Umyla jsem znovu nádobí. Vyvenčila jsem psa. Vyvenčila jsem druhého psa. Roztřídila jsem veškeré časopisy a noviny, které se nashromáždila za poslední tři měsíce. Vykoupala jsem psa. Přečetla jsem veškeré časopisy a noviny, které se nashromáždily za poslední tři měsíce. Umyla jsem si vlasy. Vyprala jsem prádlo. Smazala jsem všechny textové zprávy, které mi došly za poslední tři měsíce. Smazala jsem téměř všechny zprávy, které jsem kdy odeslala. 

Podívala jsem se na svůj obličej v zrcadle a získala jsem pocit, že by bylo nejlepší nepouštět se s tímto obličejem do žádných hlubokých konverzací. A už vůbec ne do těch mělkých.

Budiž. Šla jsem spát. 

Asi si koupím jeden z těch repelentních náramků. Nebo radši dva. Na mouchy to prý zabírá.

A tak... pokulhávám

Může se stát cokoli.

Většinou člověk nečeká, že přijde den, který smaže vše (téměř vše), co se událo v posledních týdnech, měsících, letech. Takový den nejspíš ani v pravém slova smyslu nikdy nepřijde, protože zcela smazáno nezůstane pravděpodobně nic. Jen už to přestane být každodenní realita.

A takový den tu a tam přijde přesně ve chvíli, aby zaskočil v největší možné i nemožné míře. Jediný zákon, na který se zcela jistě mohu spolehnout, je zákon schválnosti. A tak se stalo, že jsem v návalu nových pracovních úkolů, potopena ve snaze přizpůsobit se všem vzniklým změnám, přestala vnímat skutečnosti, které jsem považovala za jisté. Jenže ony se tyto skutečnosti jaly překvapit mě a pomalým tempem se stávaly stále méně a méně jisté.  Aniž bych cokoli zaznamenala. Aniž bych narazila na náznak pochybnosti. Aniž bych byť jen nepatrně pozvedla na zlomek vteřiny obočí.

Pak přišel den, který mě postavil před hotovou věc a nevzrušeně mi oznámil, jak se věci mají. Že už to není tak, jak by se mohlo zdát. Že si dál bez obav mohu pokračovat ve svém namáhavém pajdání životem, ale z prašné polní cestičky je teď čtyřproudová magistrála. A nejlepší plavci jsou přeci stejně ti, kteří jsou bez skrupulí hození do hluboké vody. Takže by to mělo platit i pro chodce.

Pořídím si alespoň kvalitnější boty.

Boty jsou základ.

A tak... mlčky přihlížím

První celý pracovní týden v novém roce je za mnou. Jsem otrávená, unavená, prázdná. A neměla bych být.

Některé věci není radno vyslovit nahlas. Některé věci není radno vyslovit ani potichu. Na některé věci není radno ani pomyslet. Někdy se vše zdá být v pořádku, žádné velké potíže, běžný provoz, rutina a rituály, které podporují ještě rychlejší plynutí času. A pak... zničehonic... narazíte na myšlenku, která si jen tak nevinně poletuje kdesi uvnitř hlavy, tu a tam narazí do stěny a letí dál. 

Byla to hloupá myšlenka, přiznávám. 

Uplynuly dva dny od chvíle, kdy tato myšlenka začala poprvé létat, a vše se změnilo. Měla bych mít radost, protože se pravděpodobně jedná o změnu v dobrém slova smyslu, ale to by se nesměla týkat mě. 

Změny ráda nemám. Nerada si zvykám na nové podmínky, vždycky se radši zaseknu ve stavu, který (ač mnohdy velmi daleko ideálu) pro mne zavání jistotou. 

S novým rokem přichází velká změna a mně nezbývá nic než uznat její existenci.

A tak... nejsem roztomilá

Nový rok může začít různě. 

Třeba se hned ráno můžete dozvědět, že vaše pětaosmdesátiletá babička uprostřed noci surfovala po televizních kanálech, nedopatřením se jí podařilo narazit na porno (kabelovka v rámci vánočního balíčku umožnila sledovaní i takových programů, které zůstávají běžně zapovězeny) a dvě hodiny ho sledovala. A teď se nemůže zbavit dojmu, že celý svůj dosavadní život strávila v naprosté (snad až naivní) nevědomosti. Ano, i tyto věci někteří lidé dělají, babi.

Nebo můžete ležet v posteli s nastraženýma ušima a snažit se zachytit sebemenší náznak ticha. Jakmile se vám to podaří, pokoušíte se dobrých třicet minut vytlačit svého psa ze dveří a pak ho dalších dobrých třicet minut přesvědčovat, že by opravdu měl alespoň na chvilku vyjít ven a vykonat (pokud možno co nejrychleji) potřebu. Ano, vzduch je čistý. Ale netuším, na jak dlouhou dobu.

Anebo můžete zjistit, že brečet nad rozlitým mlékem sice nemusí být až tak moc roztomilé (zvláště táhne-li vám na třicet), ale potřebné dočasné úlevy se dočkáte. I bez porna. A bez vykonání potřeby. 

Budiž.