Vracím se ke svým starým dnům. Poslední dva měsíce uplynuly v nějakém podivném tranzu, nechala jsem se unášet děním okolo a nedokázala se bránit. Plula jsem. Sem tam, zrovna když se mi podařilo přiblížit k břehu, jsem se na chvilku zastavila a vší silou se držela stébla, ale proud mě znovu a znovu táhl dál. Přestala jsem hledat břehy. A stébla. A plula jsem.
Stačí chvilka nepozornosti a sled událostí nabere zcela nežádoucí směr. Otázkou zůstává, jestli to, co považuji za nežádoucí, není ve skutečnosti celkem vítaným momentem. Řád. Pevně definovaná pravidla. Rozvrhy. Vše, co dodává určitý pocit jistoty a eliminuje možnost vykolejení, ztráty orientace. Najednou to bylo pryč. A já uvnitř.
Tu a tam zkrátka musím zabloudit a nemít po ruce mapu. Jen tak totiž dokážu skutečně otevřít oči a vnímat.
Teď jsem zpátky. Jenže už si nepřipadám jako já.
Žádné komentáře:
Okomentovat