Některé myšlenky bývají natolik dotěrné, že začnu i mouchu považovat za celkem odtažitého tvora. A může se dokonce přihodit, že ve snaze odehnat je ze své hlavy podstoupím situace, kterým bych se za běžných okolností vyhýbala velkým obloukem.
Vyzkoušela jsem kdeco.
Někde jsem si přečetla, že budu-li se od rána usmívat, ač k tomu nebudu mít ani jeden nepatrný důvod, mé rozpoložení se rázem změní k nepoznání. Naivně jsem předpokládala, že se změní k lepšímu. To však autor jaksi pozapomněl dodat. Po několika hodinách usilovného pokoušení se o úsměv jsem došla k závěru, že působím spíše dobře (psychicky) rozladěná než naladěná. Určitý kladný aspekt jsem však přece jen zaznamenala. Některé osoby v mém okolí onen nevídaný trvalý úsměv vystrašil natolik, že se raději nepouštěli do žádných hlubokých konverzací. Ba co více - ani těch mělkých.
Rozhodla jsem se, že nežádoucí myšlenky zkusím zapudit nějakou rutinní, otravnou, nezáživnou činností. Mechanickou. Umyla jsem nádobí. Upekla jsem meruňkový koláč. Vytřela jsem předsíň. Umyla jsem znovu nádobí. Vyvenčila jsem psa. Vyvenčila jsem druhého psa. Roztřídila jsem veškeré časopisy a noviny, které se nashromáždila za poslední tři měsíce. Vykoupala jsem psa. Přečetla jsem veškeré časopisy a noviny, které se nashromáždily za poslední tři měsíce. Umyla jsem si vlasy. Vyprala jsem prádlo. Smazala jsem všechny textové zprávy, které mi došly za poslední tři měsíce. Smazala jsem téměř všechny zprávy, které jsem kdy odeslala.
Podívala jsem se na svůj obličej v zrcadle a získala jsem pocit, že by bylo nejlepší nepouštět se s tímto obličejem do žádných hlubokých konverzací. A už vůbec ne do těch mělkých.
Budiž. Šla jsem spát.
Asi si koupím jeden z těch repelentních náramků. Nebo radši dva. Na mouchy to prý zabírá.
