Může se stát cokoli.
Většinou člověk nečeká, že přijde den, který smaže vše
(téměř vše), co se událo v posledních týdnech, měsících, letech. Takový
den nejspíš ani v pravém slova smyslu nikdy nepřijde, protože zcela
smazáno nezůstane pravděpodobně nic. Jen už to přestane být každodenní realita.
A takový den tu a tam přijde přesně ve chvíli, aby zaskočil
v největší možné i nemožné míře. Jediný zákon, na který se zcela jistě
mohu spolehnout, je zákon schválnosti. A tak se stalo, že jsem v návalu nových
pracovních úkolů, potopena ve snaze přizpůsobit se všem vzniklým změnám,
přestala vnímat skutečnosti, které jsem považovala za jisté. Jenže ony se tyto
skutečnosti jaly překvapit mě a pomalým tempem se stávaly stále méně a méně
jisté. Aniž bych cokoli zaznamenala.
Aniž bych narazila na náznak pochybnosti. Aniž bych byť jen nepatrně pozvedla
na zlomek vteřiny obočí.
Pak přišel den, který mě postavil před hotovou věc a
nevzrušeně mi oznámil, jak se věci mají. Že už to není tak, jak by se mohlo
zdát. Že si dál bez obav mohu pokračovat ve svém namáhavém pajdání životem, ale
z prašné polní cestičky je teď čtyřproudová magistrála. A nejlepší plavci
jsou přeci stejně ti, kteří jsou bez skrupulí hození do hluboké vody. Takže by
to mělo platit i pro chodce.
Pořídím si alespoň kvalitnější boty.
Boty jsou základ.
Žádné komentáře:
Okomentovat