Některé otázky jsou neodbytnější než jiné. Abych pravdu řekla, více sympatií si u mě získala ta druhá skupina, protože má svou důstojnost a ví, kdy už nestojí za to naléhat. Nebo je možná o něco zbabělejší a bez ambicí, zkrátka se bezostyšně ráda vzdává. Ale i tak mi je sympatičtější.
Přestože se považuji za vcelku trpělivou osobu, neodbytnost mi dokáže lézt krkem poměrně záhy.
Pan D je prototypem neodbytnosti. Pan D se nezvdává. Pan D mi bezelstně pokládá stále tytéž otázky a ač se ani nesnažím předstírat, že mi jeho způsob komunikace nevadí, nepřestává. Ba naopak, jeho úsilí dostává stále větší razance.
Netuším ani, jak dokázal od nevinné otázky "Jaký je tvůj oblíbený citát?" přejít k "Vezmeš si mě?", ale asi není na místě pídit se po odpovědi. Někde jsem udělala chybu, což je samozřejmě zcela evidentní.
Žádné komentáře:
Okomentovat